10 let oddílu

Autor : Gerhard Tschunko

Horolezecký oddíl CC Dubí

Deset let. Deset let už uběhlo od doby, kdy skupina nadšenců z Dubí si řekla, že když už do těch skal chodí, tak že si založí vlastní horolezecký oddíl. To to utíká. A co všechno se změnilo.

Z těch kluků vyrostli chlapi, tátové rodin, ale všichni mají pořád v srdci ukrytou jiskřičku toho počátečního nadšení. Jindra Dlask, Jaromír Sedlecký, Tomáš Riese, Jan Hofman, Luboš a David Janouškovi a Gerhard Tschunko. Sedm lidí, věkově hodně rozdílných ale v myslích stále mladých si na svém oddílu hodně zakládali. Někteří z nich už odpadli, ale ostatní zůstali.

Počátek byl vlastně velmi prozaický. Soused, otec tehdy dvou synů, vedl napřed tajně a po zvratu už oficiálně skautský oddíl. A tak si jednou usmyslil, že by mohli zajet do pískovcových skal. Požádali mne o spolupráci a tak jsme se do těch skal vypravili. Nebylo to jednoduché zvládnout tolik dětí při lezení. Samozřejmě jsem vybíral lehké cesty, ale i ty byly pro některé těžce zvládnutelné. Ale všichni měli ohromný zážitek. Těch několik, již výše zmiňovaných, už u lezení zůstalo a vytvořili tak jádro nového oddílu. Chodili jsme týden co týden do skal a chlapci byli stále lepší. Písek vystřídal kámen na Bořni a tak se zrodila myšlenka zajet do Vysokých Tater. Jelo nás pět. Ubytovali jsme se na Zbojnické chatě ve Velké Studené dolině. Počasí bylo dobré, a tak jsme lezli krásné cesty jižní stěnou na Ostrý štít a Širokou vežu, hřeben na Javorový štít. S výzbrojí to bylo všelijaké. Někteří měli vybavení, ale někdo, jako například Tom, měli jenom ruce a nohy. A tak si vše vypůjčil. Protože hory je něco jiného něž písek, staly se i drobné příhody. Tom se například v jižní stěně Ostrého štítu hrdinně hrnul dopředu, ale uhnul z cesty a dostal se do nesnází. Jindra zase při stahování lana po slanění stál tak nešikovně, že mu uvolněný balvan málem spadl na hlavu. Při strmém sestupu z Javorového sedla Honza nadával jak špaček, kam že se to vlečeme bez jištění. Jinak jsme si Tatry užili a dostali jsme chuť na něco jiného.

Už vždy jsem měl sen stanout jednou na vrcholu fantastické dolomitské věže „Campanile di Val Montanaia“ ve Furlandské zemi. Takže jsme vyrazili. Ve čtyřech, s veškerou výzbrojí, namačkáni ve stopětce škodovce jsme ujížděli do Dolomit. Škodovka hrdinně dojela až nahoru poblíž horské chaty. Pršelo. Druhý den jsme se vydali nahoru, kde nás vítal obrovský monolit Campanily. V malé bivakové boudě jsme se ubytovali. Výstup probíhal dobře až na bouřku těsně pod vrcholem. Ale zvládli jsme to a zazvonili na vrcholu na historický zvon. Dobrodružné slaňování doplnilo túru. V tom zájezdu jsme ještě zlezli Malou Cimu di Lavaredo. Příští rok jsme se odvážili na ledovce do oblasti Taschachu. Výstup na 3 772 metrů vysokou Wildspitze, ledovou stěnou,  na 3 555m vysoký Vernagl a ledovcový výstup na Taschachferner byly pěkné výsledky našeho zájezdu. Těchto zájezdů se již nezúčastňovali Tomáš Riese, který byl na studiich, a Janouškové.

   V dalších letech se uskutečnily zájezdy do hor Wilder Kaiser s výstupy na Predigstuhl

SZ pilířem a jižní stěnou na Totenkirchl. Zájezd do skupiny Stubai byl zajímavý tím, že jsme vystupovali údolím kolem chat, které v minulosti postavil teplický Alpenverein. Grohmannhütte a Teplitzerhaus. Ubytováni jsme byli na Becherhausu ve výši 3 200m.

Počasí nám nepřálo, napadl čerstvý sníh, a tak jsme vystoupali pouze na  Hoher Geiger 3 470m. Po komické příhodě jsme uzavřeli přátelství s chatařem. V dalším roce jsme opět ve stejném složení vyrazili do Itálie na Ortler. Tento vrchol vysoký 3 899m býval dříve nejvyšší horou rakouské monarchie. Po výstupu na Payerhütte a nuceném jednodenním odpočinku kvůli špatnému počasí jsme přece jenom dosáhli vrcholu. Po návratu jsme navštívili Messnerovo sídlo. Zájezd do Totesgebirge v Rakousku v dalším roce se kvůli katastrofálnímu počasí nezdařil. A tak jsme se v následujícím roce opět setkali s ledovci v okolí Taschachu.  Výstupem na Vernaglspitze extrémě strmým ledovým pilířem a ledovou stěnou Taschachferneru jsme tento zájezd ukončili. Další rok jsme opět působili v Alpách, tentokráte v jiné oblasti Ötztalských Alp, v okolí Martin-Buschhütte. Byl dosažen vrchol Similaunu 3 606m od severu a Kreutzspitze 3300m. Navštívili jsme také sedlo, kde byl nalezen slavný Ötzi, pravěký muž v ledu. V příštím roce naše výjezdová skupina působila v rakouském Gesäuse, vápencovém pohoří, ale nepřálo nám počasí. Výstup na Grosser Buchstein 2 224m. Zajímavý zájezd byl v následujícím roce do Švýcarska, do oblasti žulových ploten Grimselpasu. Nádherné lezení ve stěnách Dómu a stěn Marée nás plně uspokojilo. Zájezdu do ledové oblasti Grossglockneru se zúčastnili Kateřina, Míra a Gert. Výstupy ze základny Oberwalderhütte na Vordere Bärenkopf 3 355m, ledovou stěnou na Mittlere Burgstall 2 933m a Eiswandbichl 3 197m.

To je výčet akcí skupiny zajíždějící do hor. Druhá skupina našich členů dosti pravidelně navštěvuje vápencové oblasti ve Finále, Paklenici nebo oblast Arco u Ardenského jezera.

Našimi členy zde byly provedeny některé pozoruhodné výstupy.

Ve výčtu našich aktivit nesmíme zapomenout na vysokohorské aktivity Míry a Toma.

Přechody Nízkých Tater v zimním i v letním období, přechody Velké Fatry, pohoří Rily v Bulharsku nebo horské oblasti Durmidoru v Rumunsku.  Míra co by skialpinista navštívil s Mírou Vlkem alpské svahy v zimním období.

   Náš oddíl se pomalu rozrůstal. Přicházeli noví členové, ale naopak někteří opět odešli. Počet členů se ustálil kolem dvacítky a domnívám se, že zde naplňujeme naše předsevzetí, aby každý člen oddílu byl aktivním lezcem.

  Na tomto místě je třeba se zmínit o příchodu některých nových členů do oddílu. Byli to především lezci na vysoké úrovni jako Jirka Novák Cigán, Petr Holík, Švadlenák. Později k nim přibyli ještě Láďa Novotný Pružič a Jirka Lípa Džordžovka. Tím se podstatně zvýšila lezecká úroveň oddílu. Pro dokumentační činnost našeho oddílu byl přínosem příchod Míry Holady do oddílu, co by výborného fotografa.

   Samozřejmě je těžiště naší činnosti na domácích skalách. V pískovcových oblastech Čech i sousedního Saska se můžeme pochlubit četnými výstupy všech kategorií obtížnosti. Četné prvovýstupy svědčí o technické vyspělosti našich členů. Mimo to se navštěvují i nepískovcové oblasti, jako Kamýk, Bořeň, Zlatník, Kreutzberg, Klíč a mnohé jiné. V nepískovcové oblasti se náš oddíl velmi angažoval v otvírání znělcové oblasti na         Špičáku u Mostu. Pěkné plotnové cesty jsou zajištěny nýty a slaňovacímy řetězy. Velkou práci zde vykonali Míra Vlk a Petr Holík.

    Ze společenských událostí je třeba připomenout oslavy některých výročí narozenin, které vždy doprovází lezecký program. Však si jistě vzpomínáte na krásné večery pod šutrem v Ostrově s půlnočním výstupem na Lesní kámen, nebo oslavy narozenin na vrcholu Brány. Také zahájení lezení na jaře nebo poslední slanění na konci podzimu je vždy velkou událostí v životě oddílu a radostným setkáním našich členů, kteří jsou někdy dosti roztroušeni. Tyto akce výraznou měrou přispívají k soudržnosti a k oživení života oddílu. Do této kategorie patří též úzká a přátelská spolupráce s teplickým horolezeckým oddílem. Jednou ze zdařených počinů bylo vyrobení triček s logem oddílu pro všechny členy. Z důvodů získávání finančních prostředků jsme se zúčastnili konání sportovních her v Dubí. Že se tyto akce povedli bez zádrhelů, za to je třeba poděkovat Jirkovi Švadleňákovi a Jindrovi Dlaskovi. Vývěsní skřínka oddílu je umístěna v Bystřici u zastávky autobusu, odráží s menším nebo někdy i s větším časovým odstupem život

oddílu. O našem oddílu vyšel novinový článek v Mladé Frontě v Sedmičce pod názvem: Horolezci z Dubí, dobrá parta.

    Velkým přínosem pro činnost oddílu je velmi zodpovědný přístup některých našich dívek, nebo žen, chcete-li, k životu oddílu. Kateřina Mlčkovská, Eva Holíková, nebo Iveta Kodymová je trojhvězdí, bez kterého by žádná akce nebyla možná. A proto jim plným právem patří náš dík.

   V minulých letech, nyní už méně, se prováděly některé akce, jež velkou měrou přispěly k bezpečnému provozování našeho sportu. Mám tím na mysli různé nácviky jištění, nebo vybavení členů oddílu zdravotnickým balíčkem. Za tyto akce bych chtěl zvláště poděkovat Mírovi Sedleckému a i Karlovi Aschenbrennerovi, který k těmto akcím přispěl svojí technikou.

   Z hlediska bezpečného provozování našeho sportu máme velké štěstí, že se nám po celá ta léta vyhnuly vážnější úrazy. Chci jen připomenout tři větší nehody, pády Toma, Jindry a úraz Jitky při jištění. Ale i ty byly poměrně lehčího rázu. Samozřejmě pár boulí, odřenin, vyvrknutí nebo jiných příhod by se našlo více, ale to už k tomuto sportu patří. Tento dobrý trend bych právem přičítal zodpovědnému přístupu vedení oddílu k osvětě bezpečného provádění sportu.

   Vážení přátelé, deset let uplynulo, jsme všichni o to starší, rosteme s tím našim oddílem

   a doufám, že to tak bude i nadále. Nebuďme spodkaři, ale postarejme se o to, že svou prací, svým elánem a svým přístupem přispějeme k tomu, abychom vždy hrdě mohli říkat: Jsem členem horolezeckého oddílu Climbing Club Dubí.